Za jeleny do nitra brdského lesa

Rok se s rokem sešel neuvěřitelně rychle, a tak jsem se na sklonku měsíce září a října brouzdal po dlouhých čtrnáct dnů brdskými lesy, abych alespoň na okamžik pronikl do tajemného a vzrušujícího života jelení zvěře v období říje. Začátek mých fotografických výprav za jeleny nezačal zrovna podle mých představ - bylo neuvěřitelné sucho a poměrně teplo. Snad zaprší, abych si užil ranních třpytivých pavučin a typických podzimních nálad. To jsem si přál, když jsem poprvé seděl na lovecké pozorovatelně a s nadějí očekával, až se s příchodem podvečera rozezní okolní lesy drsnými hlasy říjících jelenů. Ano, dočkal jsem se. A vcelku brzy. Hned následujícího dne se obloha zatáhla a začalo poprchat. Pošmourné dny s mírným mrholením se střídaly s ukázkovými lijáky a takovou mlhou, že nebylo místy vidět ani na krok. A tak mi propršel prakticky celý jeden týden dovolené. Přesto jsem se nevzdal a do lesů jezdil téměř dennodenně. Sice mne les nevítal jiskřivými kapičkami ranní rosy či námrazy, ale alespoň zádumčivou náladou deštivého a mlhavého počasí. Na snímky přírody by mi to nijak nevadilo, ale fotografovat jelení zvěř za tak mizerných světelných podmínek se mi už dlouho nepoštěstilo. Přesto dny prožité v tomto období v přírodě Brd stály za to. Trochu jsem si připomněl dávné časy, kdy jsem neustále chodil do jedné oblasti fotografovat les i zvířata a poznal tak trochu blíže tamní obyvatele. Nejdříve z obyčejné nutnosti jsem chodil fotografovat do jednoho krásného údolí potoka a na pochůzky lesem, nebo čekání na zvěř na loveckých posedech pouze střídal oba protilehlé svahy nad údolím. Když jsem začal pochybovat o tom, že to nemá smysl chodit v podstatě na jedno a totéž místo po celou dobu, pojednou jsem změnil názor a začalo mi to vyhovovat. Když jsem potom měl jít pokoušet štěstí jinam, zjistil jsem, že váhám. Ono vybrat si vždycky místo, kde budete čekat na zvěř, je děsné dilema. Nakonec jsem se kromě několika málo dní a hodin strávených v jiných částech Brd, pořád vracel nad potok, a nelitoval jsem. Nejenže jsem poznal spoustu zvěře z okolí, ale ještě dokonaleji vnímal proměnu v čase, kdy se léto pomalu měnilo v podzim. Den po dni jsem sledoval, jak staré horské javory u potoka mění barvu a s nimi jak nejprve šednou, potom zlátnou vysoké trsy travin v mýtinách. Dnes, kdy píši tyto řádky, je dávno po jelení říji, ale malý bloček se zaplnil střípky ze života plaché zvěře v lůně naší přírody. Mezitím mnohé stromy ztratily barevné ozdoby a máme za sebou první sněhové přeháňky. Ale i když podzimní fujavice strhá poslední lístky ze stromů, pořád se těším na nastávající sychravý podzim s mlhami pronikajícími pod kůži, protože i v tom zdánlivě nevlídném čase se dá objevovat spousta krásných motivů. V příštím vyprávění už zalistujeme v zápisníku a oživíme si první příběh.