LOVECKÝ ZÁMEK OHRADA A SOKOLNICTVÍ

Václav Svoboda

Jižní Čechy, lovecký zámek Ohrada a nedaleká Hluboká nad Vltavou. Tato slova ve mně vyvolávají zvláštní zachvění a dávnou vzpomínku na mé útlé dětství. Jsou totiž nerozlučně spjaty s mým celoživotním sokolnickým osudem nebo lépe řečeno - s jeho branou.

Bylo to někdy na konci školního roku 1954, kdy naše tehdy třída základní školy vyrazila na výlet do jižních Čech na zámek Hluboká a na nedalekou Ohradu. Na Hluboké jsem poprvé uviděl na jednom z obrazů šlechtice s dravcem na ruce. Jistě jsem tehdy nepříjemně znervózňoval pana učitele svými dotazy, ale to základní jsem se přesto dozvěděl a od té chvíle mne nic jiného nezajímalo. To je tedy můj osobní, snad i trochu nostalgický vztah k překrásným perlám jižních Čech.

Později jsem se na Ohradu ještě třikrát, dá-li se říci oficiálně (a samozřejmě mnohokrát soukromě), vrátil. Poprvé počátkem sedmdesátých let, kdy jsme s Klubem sokolníků získali souhlas k nahlédnutí do rozsáhlé ohradské knihovny. Objevili jsme v ní velmi zajímavé spisy o sokolnictví psané švabachem. Vzpomínám si, kolik úsilí nás tehdy stálo získat někoho, kdo by nám je přeložil. Nakonec se ale vše podařilo a my nabyli cenné zkušenosti o pelichání dravců v zajetí, o jejich výživě i výcviku. Dnes se to zdá až úsměvné, ale tehdy měly tyto poznatky opravdu cenu zlata.

O původu sokolnictví obecně nemáme úplně přesné informace. Jednou z nových hypotéz je, že vzniklo u pastýřských národů ve starověké střední Asii. Sokoly si oblíbili i staří Egypťané pro jejich ušlechtilost a odvahu. Byli pro ně znakem moci a neohroženosti. Sokolnictví však neznali a sokoly k lovu nepoužívali. Svých oblíbenců si však natolik vážili, že je mumifikovali a ukládali je do hrobů v pyramidách. Návštěvníci Ohrady si v sokolnické expozici mohou prohlédnout mumii sokola ze starověkého Egypta. U nás je sokolnictví doloženo již v období velkomoravském, ale jeho největší rozmach nastal v 17. století.

Nejvýznamnější částí sokolnictví byl výcvik dravců. Dospělý dravec odchycený z volnosti byl u sokolníků oblíbenější, protože na rozdíl od odchovávaných mláďat již uměl lovit. Sokolník si ho však musel ochočit, což vypadalo tak, že dravec byl obvykle upoután na tzv. sokolnickou houpačku. Neustálým houpáním trvajícím několik dnů a nocí bez možnosti spánku byl vyčerpán, ztratil pocit strachu a zvykl si na svého cvičitele, který pro něho znamenal jediný zdroj potravy. Touto metodou byl dravec vycvičen v překvapivě krátkém čase, často už po dvou týdnech. Dnes se tento způsob výcviku nepoužívá pro nehumánnost a možné poškození dravcova zdraví. Preparát sokola na houpačce je k vidění v sokolnické expozici ohradského muzea.

Pomocí sokolů se obvykle lovily koroptve a divoké kachny, ale i volavky. Mezi sokolníky byl nejvíce ceněným lovecký sokol, velký bílý dravec, který je vlastně severským druhem raroha a jenž býval loveckým pomocníkem velmožů. Používali se však rovněž raroh velký, sokol stěhovavý, ostříž, orel skalní, krahujec a jestřáb, který byl vhodný i k lovu zajíců a divokých králíků.

Dnes již u nás sokolnictví neslouží k obživě ani k okázalé zábavě. Jde o propagaci dravců v přírodě a posílení ohrožených druhů. Ale zpět k Ohradě. V roce 1977 se na zámku konalo celostátní setkání sokolníků. Byli zde ustájeni dravci a sokolníci před zámkem nastupovali před přesuny do okolních, velmi dobře zazvěřených honiteb. Byla to vlastně náhrada za tradiční setkání v Opočně, neboť tamní zámek i ubytovací zařízení bylo rozsáhle rekonstruováno. Při “náhradním” setkání na Ohradě vznikl projekt na vypouštění mořských orlů v jižních Čechách za spolupráce našeho přítele sokolníka Clause Fenczlofa z Německa, který odchované mladé orly mořské později nezištně dodal. A při jejich vypouštění jsem zde byl potřetí. Velmi pěkně celou situaci popisuje již zesnulý ing. Jiří Andreska, CSc., v knize Tisíc let myslivosti.

Pokud se vrátím k historii sokolnictví, vzpomínám si, že jsme s ing. Andreskou mnohokrát hovořili na toto téma ve vztahu k loveckému zámku Ohrada i k zámku Hluboká. Je zajímavé, že ač byla minulost těchto míst z pohledu všech ostatních druhů lovu tak bohatá, nejsou tyto významné myslivecké památky nikde vzpomínány ve vztahu k sokolnictví. Jen velmi málo záznamů se zmiňuje o lovech vodních ptáků pomocí loveckých dravců. Je to až nepochopitelné, protože okolní krajina byla pro tento způsob lovu velmi vhodná. Přičíst se to dá snad pouze tomu, že zdejším majitelům sokolnictví zrovna neučarovalo, a tak dali přednost jiným způsobům lovu. Neznamená to ale, že by se zde sokolnictví nikdy neobjevilo. Šlo však vesměs o individuální lovy pořádané spíše pro dámskou společnost. Mnohem více se sokolnictvím zabývala šlechta např. ve východních Čechách.

Svět myslivosti č. 8/2002