Do vlastních řad II

Vojtěch FATKA

Abych se přiznal, docela dlouho jsem čekal, kdy se článek typu Do vlastních řad v Myslivosti objeví. Jsem rád, že tomu tak bylo a kritický hlas k polemice zcela logicky zazněl z ČMMJ. Co jsem však v žádném případě nečekal, byla jednoznačná reakce na tento článek. Těch několik málo názorů, mimo vyjádření MS Slopné, má jednoho společného jmenovatele - podle mého soudu, naprosté nepochopení smyslu vlastního článku.

Zřejmě jsme se po těch "nadháňkách a naháňkách na myslivce” v médiích a protimyslivecké kampani v souvislosti se schválením mysliveckého zákona stali zatrpklými a neschopnými vlastní sebereflexe. Dokonce se mi zdá, že už se za magické slůvko myslivost tak trochu schováváme. Směrem k veřejnosti se totiž stále chceme prezentovat především jako chovatelé zvěře a samozřejmě milovníci a tím pádem i ochránci přírody. U mnohých z nás (já pevně věřím že je to drtivá většina) tomu tak skutečně je, ale jistě každý ze svého okolí zná případy čistých lovců, kteří už s onou myslivostí nemají tolik společného. Je to logický produkt doby, kdy trh ovládne vše a podle slibů i vše vyřeší. Na druhé straně je tu slib, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Obrazně řečeno, sametová revoluce s sebou i přinesla i sametového lovce. Ten už za své peníze chce jen koupit kvalitní zboží, tedy pokud možno rychlý a kvalitní lov s hodnotnou trofejí. Nevidím v tom nic nového a snad i nic špatného. Jeho peníze umožní pokrýt například část pronájmu za honitbu, nebo přispějí na myslivci stále vyzdvihované škody způsobené zvěří. Dovedu si docela dobře představit pocity onoho správného myslivce, který po desítkách hodin strávených v honitbě obezná toho pravého srnce (z hlediska chovu a také z hlediska požadované atraktivity) a sám pak lovci umožní požadovaný odlov. To, že si dokáže odepřít on sám lov a s vidinou financí prospěšných pro honitbu (a tím pádem i pro zvěř) tento prožitek umožní jinému, to je ona pomyslná hranice myslivce a pouhého lovce. Stejně tak tomu bude i při prodaných honech na zajíce či bažanty. Tímto jsem jen chtěl naznačit, že původní význam slov myslivec a snad i myslivost je v dnešní době nutno doplnit o slova lovec a lovectví. Tolik tedy jen na úvod a snad jen jako zahřátí pro následující úvahy.

Velmi pečlivě jsem si několikrát přečetl onen počáteční článek Slovo do vlastních řad, ale nikde jsem nenašel zmínku o tom, že myslivci jsou veskrze banda hlupáků, bez soudnosti a vlastního rozumu (citace reakce na článek od F. Růžičky). Pokud by si toto Vladimír Broukal opravdu myslel, asi by se s těmito hlupáky nesnažil vyvolat diskusi směřující k možnému snížení rizik při výkonu myslivosti jako takové. Dále je v reakci F. Růžičky uváděno, že myslivcům je nutno vše nařídit, přikázat nebo zakázat. Myslím si, že bez zákonů a pravidel si nelze myslivost představit a tyto zákony jsou shrnutím dlouholetých zkušeností celých generací. A ještě jedna maličkost, námi tolik velebená myslivecká etika, tradice a zvyky, to jsou vlastně taky nepsané zákony, které dobrý myslivec respektuje a ctí!

Jsem toho názoru, že pokud existuje něco, co může riziko poranění či dokonce usmrcení při lovu snížit (ať už se jedná o individuální lov či společný hon a podobně), měli bychom toto zúžení rizika spíše přivítat. Tím mám na mysli vznesenou kritiku na naháňky a také na vzpomenutou střelbu se světlem. Nejdříve se dovolím zastavit u naháněk. Jistě jsou to nejen příležitostí k lovu určené zvěře, ale mají i svůj společenský význam. Právě zde by měla být v nejvyšší míře i navenek prezentována myslivecká etika a tradice. Podívejme se však kriticky na některé z nás, kteří místo bodrého myslivce připomínají spíše válečného zběha z již neexistující Varšavské smlouvy a současného vojenského paktu NATO. Na kolika těchto akcích zazní signály z borlic a fanfáry z lesních rohů? Měl jsem možnost zažít několik naháněk v honitbě Školního lesního podniku Masarykův les, kde si každý honec v tlaku zcela automaticky bere oranžovou vestu a dokonce i některý pes je označen výstražným obojkem. Zahájení a ukončení každé akce je pak oslavou mysliveckých zvyků a tradic v tom nejlepším slova smyslu. Díky dobře obeznaným lečím (a to je do značné míry tajemství úspěšného společného lovu) je v drtivé většině příležitost vzdát náležité pocty myslivecky ulovené zvěři. Jistě existují skromnější MS či honitby, kde prostě trubači neexistují, ale i bez signálů a slavnostních fanfár probíhají společné lovy v duchu pravidel, zákonů a myslivecké tradice. Já osobně jsem členem takovéto honitby a přestože nemáme ve svých řadách trubače, naháňky v této lesní honitbě v jsou pro nás nejen vyžitím po stránce myslivosti, ale také příjemnou společenskou událostí, kde se všichni sejdeme. Chápu tedy i názor, že existují honitby, kde díky absenci drobné zvěře jsou naháňky na černou jedinou šancí uspořádat společný lov. Případné zrušení naháněk by v těchto případech vlastně znamenalo konec setkávání všech členů a společný lovecký zážitek. Buďme však rádi, že oni mediální "myslivcobijci” naštěstí nic neví o strádání zvěře v období, kdy se tyto akce pořádají a o energetických výdajích hnané zvěře! To už nerozvádím postřelené a nedohledané kusy, nebo zastřelené plné bachyně. Ruku na srdce, kolik psů vpuštěných do lečí jde pouze a jen po stopě prasat a nenechá se zlákat stopou srnčí či vysoké? Na jedné straně se snažíme v zimním období vytvořit pro zvěř klid a přikrmováním ji držet v kondici, na druhé straně ji pak proženeme takovým způsobem, že energetická spotřeba zvěře možná převýší nepravidelné a často i nevhodné přikrmování! I toto jsou fakta, která se při posuzování smysluplnosti nadháněk musí jasně formulovat a zvážit. Nevím, zda existuje přesná statistika střeleckých tragédií při individuálním lovu a při společných akcích, ale i když by bylo číslo na straně individuálního lovu vyšší, stále bude na druhé straně číslo, za kterým se skrývají lidské životy!

Po těchto několika pro a proti ve smyslu zmíněných naháněk mi jako nejrozumnější připadá časové omezení (podle mínění odborníků), stejně jako zpřísnění pravidel. Tím mám na mysli především povinné označení honců výstražnými vestami a snad i střelců samotných. V neposlední řadě by pak mělo naháňce předcházet důkladné obeznání vytipovaných lokalit a na jejich výsledku pak stanovit jednotlivé leče. Jako řešení vidím i stanovení pravidla, které umožňuje v dané lokalitě uspořádat naháňku max. jednou v měsíci a tím opět poskytnou prostor pro klid veškeré zvěře, neboť o tu nám jde především, nebo snad ne?

A dostáváme se k možnosti nočního lovu černé zvěře a snad i lišky s pomocí světelného zdroje. Opět jako základ postavím myslivci preferovanou snahu zvěř chovat a pak teprve střílet. Není střelba s dohledávačem zvěře (pod tímto názvem si totiž můžete klidně koupit světlomet s jednoduchou montáží na puškohled) z hlediska chovu účinnější? Není střelba se světelným zdrojem i daleko bezpečnější? Nedovedu si představit střelce, který si posvítí na domnělý kus černé zvěře (z něhož se v kuželu světla stane sáňkař), že tento vystřelí! L. Stropko (autor reakce na Slovo do vlastních řad) již dopředu podsunul veřejnosti reakce typu: "Myslivci chtějí vybíjet zvěř pomocí světlometů” nebo "Myslivci nezvládají regulaci stavů zvěře, vysaďme velké šelmy, které to dokážou!” Abych se přiznal, tato slova mi připadají směšná, stejně jako porovnání s Balkánem. Daleko hůře na mě zapůsobila spekulace možné střelby se světelným zdrojem na srnčí a vysokou, která opět zazněla z našich řad. (Nic takového zatím není povoleno, ale už s tím někteří tak trochu počítají…). Snad respektujeme platné a dovolené způsoby lovu, nemluvě o tom, že většinou sedí v revíru několik myslivců, rána je slyšet a jen těžko pak "šťastný lovec” srnce vysvětlí svým kolegům, že střílel na ulovený kus bez zakázaného světelného zdroje. Řešení tohoto případného porušení by pak bylo na MS samém.

Lov se světlem (světlomety na puškách, ale i na autech) to je doména pytláků. Loví-li takto v noci, je to dáno i tím, že je minimální riziko setkání se s nežádoucími svědky (ponejvíce samozřejmě s myslivci toho či onoho revíru). Pokud by byl tento způsob lovu v naznačeném omezení povolen, třeba by v nočních hodinách přibylo legálních lovců a jejich možný pobyt by tak opět omezil, nebo alespoň komplikoval dnes zcela nerušené noční nájezdy pytláků.

Nejsem si jist, zda se případný lov se světlem stane snadnou záležitostí, černá zvěř je velmi opatrná a po několika neblahých setkáních se světelným kuželem se i této hrozbě přizpůsobí. Ostatně, kdo si vyzkoušel jen baterkou posvítit na prasata s touto zkušeností, asi mi dá za pravdu. A co když se intenzivním nočním lovem začne černá zvěř vracet k původnímu, tedy ne jednoznačně nočnímu způsobu života ?

Možná tento můj článek některé myslivce pobouří, ale chtěl jsem jen ukázat na možnost odlišných pohledů a názorů na jednu věc. Vůbec pak netvrdím, že mám pravdu a tak to má být. Své zkušenosti zatím sbírám od starších kolegů a právě mezi nimi jsem zaznamenal některé postřehy, které zde uvádím. Nechtěl jsem poučovat, vlastně jsem jen reagoval trochu jinak na počáteční článek Slovo do vlastních řad. Jsem ale přesvědčen, že na zásadní rozhodnutí existuje u nás spousta odborníků a hlavně praktiků, kteří zodpovědně a profesionálně posoudí, co je a co není dobré. Dobrý zákon by pak měl bránit to dobré a mimo zákon stavět to špatné. To by mělo platit nejen v myslivosti.

Myslivost č. 8/2002