Několik poznámek k historii i současnosti vábení

Václav Svoboda

O vábení zvěře a ptáků víme, že je velmi starou a hlavně v minulosti mistrně využívanou pomůckou k úspěšnému lovu. Svůj význam mělo především v době, kdy zbraně nebyly zdaleka tak výkonné, jako je tomu dnes, a pro úspěch lovu bylo nutné se ke zvěři přiblížit co nejblíže, aby byl zásah dostatečně účinný. Proto adjunkt v 17. a 18. století, než obdržel "výuční list”, musel v praxi ovládat i vábení.

Vábení, především ptáků, velmi dobře ovládali "čižbáři”, jejichž profese byla v minulosti velmi rozšířena a uznávána. Ti ve spojení s tzv. "volavci” vábení - především drobných ptáků a pěvců - velmi využívali.

VÁBENÍ JELENŮ - ČASTO VYUŽÍVANÉ, ALE NIKOLI S DLOUHOU HISTORIÍ

Není bez zajímavosti, že dnes velmi uznávané a využívané vábení jelenů není zdaleka tak staré, jak bychom se mohli domnívat. Je prokázáno, že vábení jelenů se začalo používat až v 19. století a hlavně pak kolem roku 1900. Příčinou snad mohlo být to, že jelení zvěř se předtím lovila hlavně při tzv. plachtových lovech. Honci zvěř naháněli ze širokého okolí na určitá místa, kde byla uzavírána plachtami a pak "vraty” vypouštěna před hlavně lovců - především panovníků a šlechty. Nemalou roli jistě hrála rovněž malá výkonnost a z dnešního pohledu i nedokonalost tehdejších loveckých zbraní.

Lze se domnívat, že jeleny vábili daleko dříve lovci v Asii než jejich kolegové v Evropě. Jako vábnice používali a dodnes používají velmi zručně a snadno zhotovitelné kornouty z březové kůry, kterými se vábí různé asijské druhy jelenovitých, v prvé řadě jelen maral. Hlasové projevy těchto druhů se od našich jelenů značně liší a ani jejich reakce na hlas soka není stejná. Kdy vznikly první vábničky v Evropě, jak vypadaly a jak se používaly, nemáme dodnes uspokojivou odpověď. Faktem je, že pokud byly vyrobené ze dřeva nebo z jiného měkkého materiálu, nedochovaly se a podlehly zkáze. Jistě však není na místě domnívat se, že se naši předkové nepokoušeli napodobovat hlasy různých živočichů a že po zjištění jejich reakcí svých poznatků nevyužívali. Zajímavý nález pochází např. z vykopávek na Pražském hradě, kde archeologové nalezli píšťalky vypalované z hlíny. Jejich přesný účel není znám, ale lze se domnívat, že by mohlo jít o vábničky. Je to sice pouze odhad, ale rozhodně ne nezajímavý.

Zajímavostí zaznamenanou R. Maxerou je, že v křivoklátských lesích byla na kmeni habru rostoucího na místě zvaném "V Půhonku” upevněna litinová tabulka s nápisem, že na tomto místě byl v 60. letech 19. století střelen jelen přivábený na mušli. Místu se říkalo "U Mušle”. Tento záznam napovídá, že šlo o událost výjimečnou. Zřejmě v té době bylo použití mušle a vůbec jelení řevnice něčím novým, když to stálo za vyvěše- ní litinové tabulky. I z toho se dá soudit, že používání jelení vábnice není příliš starého data. Ani ve staré literatuře, ani v archivních pramenech se žádné zmínky o řevnici nedočítáme (Andreska 1993).

V jedné z nejstarších knih v češtině Myslivosť, kterou napsal a v letech 1882 - 1884 vydal polesný J. V. Černý, je zmínka o plechové a dřevěné řevnici. Také B. Tvrzský ve své knize Jeleni v říji (1996) uvádí, že řevnice a vábničky vyráběli původně zámečníci a později puškaři, což opět dokládá, že šlo o výrobu z kovu.

SEVERNÍ AMERIKA S PESTROU HISTORIÍ VÁBENÍ

Velmi zajímavá a v současné době nejstarší doložená historie vábniček a vábení zvířat pochází z amerického kontinentu. V roce 1940 našli archeologové v okolí jezera Kentucky Lake opracované a složené krocaní kosti, které, jak se později ukázalo, byly krocaními vábničkami. Nález pochází z období před šesti a půl tisíci let, tedy z doby, kdy Inkové v jiné části Ameriky již rovněž používali vábničky na krocany.

Princip vyluzování zvuků těmito vábničkami spočívá ve tření dvou ploch o sebe, čímž vzniká zvuk přesně takový, jako vydávají divocí krocani. Po léta se měnil materiál, z něhož se vábničky vyráběly, ale způsob používání zůstal zachován dodnes. I v současnosti se v Americe při lovu krocanů vábení často používá a je velmi oblíbené. Nejvíce se využívají právě vábničky na krocany a kachny. Při osídlování severoamerického kontinentu byly vábničky velkým pomocníkem bílých osadníků při získávání potravy. Zkušenosti při lovu divokých krocanů vábením převzali noví obyvatelé od indiánů. V té době došlo také ke značnému zdecimování početních stavů krocanů.

VÁBNIČKY JAKO DOBRÝ OBCHODNÍ ARTIKL

Vábničky, resp. jejich výroba, se stala také výrobním artiklem. Například pan Elam Fisher z Detroitu (USA) dostal na svoji první vábničku na kachny patentovou značku již v roce 1870. I v současnosti je v USA a Kanadě mnoho příznivců a zájemců o vábení. Svědčí o tom i fakt, že se v těchto státech každoročně pořádají soutěže ve vábení (především vábení krocanů a kachen) a působí v nich velmi starý klub sběratelů a výrobců vábniček, který má mnoho tisíc členů, řadu poboček v různých státech USA a vydává i svůj časopis. Pořádá také výstavy, na kterých výrobci předvádějí své vábničky. Kromě běžných vábniček pro "denní použití” je možné získat (především do sbírek) také vábničky, které jsou doslova uměleckými díly. Jsou bohatě zdobené, vyřezávané a vykládané různými materiály. Jejich cena je samozřejmě odpovídající a mnohdy dosahuje i několika tisíc dolarů.

VÁBENÍ ANO, ALE ...

V posledních letech se v některých státech stává hitem tzv. "reprodukované vábení”, k němuž se používá nejmodernější technika akustických záznamů a jejich reprodukce. Je třeba říci, že tento způsob může být při lovu velmi účinný, avšak s uměním vábení již nemá nic společného a pro využití při lovu je třeba jej jednoznačně odmítnout. Chvályhodnou a snad i dostatečnou zárukou proti zneužití tohoto způsobu vábení je fakt, že jej zakazuje řada mezinárodních úmluv a dohod, ke kterým se hlásí i ČR.

Vábení vždy bylo a je určitým druhem umění. Mělo by sloužit k usnadnění lovu, ale především k jeho většímu prožitku. Nikdy by nemělo vést k likvidaci jakéhokoliv druhu zvěře.

Citovaná literatura je uložena u autora

Svět myslivosti č. 7/2002