The Guardian: Indonéské krávy nehodlají umřít hlady

Na skládce odpadu u indonéského města Yogyakarta se pohybují hnědé a bílé skvrny. Z dálky to vypadá jako jiná indonéská smetiště a na první pohled se zdá, že se v haldě prohrabávají nuzáci pátrající po soustu jídla, nebo po něčem co se dá ještě za pár drobných prodat. Přijdete-li ale blíž, zjistíte, že tentokrát je to jinak - tito paběrkáři mají čtyři nohy, krátké rohy a vlečou za sebou dlouhé motouzy. Zdejší chudoba dohnala místní krávy bojovat o holý život a nepohrdat ničím, ani zbytky, které do jídelníčku býložravce zrovna nepatří, píše britský The Guardian. Když místní úřady skládku před čtyřmi lety otevřely, neměly v úmyslu nechat se po ní potulovat krávy. Zejména, když se hned zpočátku ozvali rozlícení farmáři, jejichž zvířata zavalil náklaďák odložený do starého železa. Nakonec došly obě strany ke kompromisu - krávy se smějí haldou prohrabávat, ale místní vláda nenese žádnou odpovědnost za případnou nehodu. Vedoucí skládky Sumijo je toho názoru, že dohoda řeší problém všech zúčastněných stran. "Komplikuje nám to sice práci, ale musím přiznat, že hnůj urychluje rozklad odpadu, farmáři ušetří a krávy se tady napasou," tvrdí Sumijo. "Mouchy a ten smrad je strašný," přiznává zemědělec Sarmanto hledící na svou víc než blahobytně vyhlížející kravku přežvykující sousto rozhodně nerostlinného původu. "Ale když si uvědomím, kolik peněz ušetřím, stojí to za to," dodává spokojeně. Jinde na Jávě jsou lidé jako on často nuceni prodat jeden kus dobytka, aby měli na krmení pro zbytek stáda. Tady v Ngablaku stačí jen vědět, kdy na skládku přijíždí kamióny s "čerstvým" odpadem. Sarmanto přiznává, že je podobně jako jeho kolegové svědkem přerodu býložravců na všežravce. "Umělá hmota a kov jim ale moc nevoní," dodává, jako by si stěžoval, že zas tak všežravé kravky nejsou. Zpráva o žírné pastvině se roznesla rychlostí blesku a počet zájemkyň o její dary roste. Ještě nedávno se skládkou na stovkách metrů čtverečních brouzdalo pár kusů, loni denně přicházelo v průměru 150, nyní už 250 krav. "Naštěstí máme ještě pro několik místo," uklidňuje se Sumijo. Krávy pasoucí se na haldě odpadu znamenají výjimečné řešení problému bídy, s nímž se potýká většina Indonésanů. Čtyři roky hospodářské krize, pro jejíž řešení centrální vláda nemá jasné řešení, dělá z ostrovního státu proutěný koš. Rodiny na venkově se snaží najít místo pro příbuzné, kteří přišli ve městě o práci; ti, kdo práci ještě mají, se snaží uživit v domácnosti přibývající počet hladových; všichni se musejí vzdát všeho, co je nadstandard. Břemeno nouze nepociťují jen ti, kdo jsou zjevně chudí. Světová banka spočítala, že s chudobou se v nějaké podobě potýká více než polovina z 210 miliónů Indonésanů. Jeden ze západních diplomatů situaci ve čtvrtém nejlidnatějším státě světa shrnul slovy: "Situace je beznadějná, ale nikoli vážná." To, že o ní lze ještě žertovat, je zásluha lidí jako Sermanto. Lidí, kteří nečekají, až jim někdo pomůže, ale snaží se něco vytěžit aspoň z toho mála, co mají. Někdo říká, že se věci mohou změnit, až skončí tahanice mezi politiky (to znamená pravděpodobně nikdy). Další jsou toho názoru, že bolestný přerod indonéské ekonomiky bude trvat tak 20 let. Pesimisté si myslí, že blahobyt zavládne jedině tehdy, až se Indonésie vyrovná s korupcí. Úplatky vrostly do života Indonésie natolik, že někteří odborníci tvrdí, že příliš rasantní postup proti nim by mohl přivodit kolaps ještě větší, než představuje zkorumpovaná společnost. "Budete-li se snažit vyčistit dům plný neřádu, může na vás ten dům spadnout. Protože právě ten neřád držel stavbu pohromadě," řekl jeden z analytiků.