Co přinese měnová unie?

Prvního ledna byly uvedeny do oběhu euro bankovky a mince, čímž vyvrcholil proces evropské ekonomické a měnové integrace. Zavedení jednotné měny představuje nejdůležitější událost v mezinárodním měnovém systému od rozpadu brettonwoodského systému fixních měnových kursů počátkem 70. let. Jak bude evropská ekonomická a politická integrace pokračovat? Odpověď na tuto otázku má pro ČR klíčový význam, jak z hlediska budoucího členství v Evropské měnové unii (EMU), tak z důvodu, že hospodářská prosperita České republiky je do značné míry závislá na prosperitě Evropy, která bude hodně záviset na úspěšnosti fungování EMU. Mezi ekonomy se dlouho vedly spory, zda přínosy vytvoření EMU a zavedení společné měny v Evropě převáží náklady. Ekonomové se vesměs shodnou, jak tyto náklady a přínosy vypadají, ale mají velmi rozdílné názory na jejich význam. Pesimistické názory na fungování EMU vycházejí z předpokladu, že mezi evropskými ekonomikami existují příliš velké rozdíly, pokud jde o strukturu hospodářských odvětví. To zvyšuje pravděpodobnost, že tyto ekonomiky budou vystaveny odlišným šokům. Zavedení společné měny je zbaví možnosti reagovat na tyto šoky změnou měnového kursu. Rovněž měnová politika nebude nadále sloužit potřebám jednotlivých ekonomik, ale bude reagovat na situaci v celé měnové unii. Pokud se bude situace v ekonomikách měnové unie výrazně lišit od tohoto "průměru", může být pro ně společná měnová politika nevhodná. Situace je navíc komplikována tím, že trh práce v Evropě je poměrně málo flexibilní, a tudíž pružně reagující mzdy nebo výrazné přesuny pracovní síly nemohou zcela nahradit neexistenci kursové a měnové politiky. Optimisté tyto námitky vůči měnové unii do určité míry připouštějí, ale zároveň argumentují, že zavedení společné měny a společné měnové politiky povede k mnohem těsnějšímu propojení ekonomik EMU. Počet odlišných šoků, ovlivňujících pouze jednu či některé země, se bude snižovat a společná měnová politika se bude stávat postupně přijatelnější. Nicméně i optimisté připouštějí, že samotné zavedení společné měny a společné měnové politiky nepřinese úplné odstranění těchto odlišných šoků. Pokud by tyto šoky nadále zasahovaly některé země unie a pokud by neexistoval účinný mechanismus, jak se s nimi vypořádat, mohlo by to znamenat pro EMU problém. Existují v zásadě dvě řešení. Za prvé, zvýšit schopnost zemí EMU reagovat na odlišné šoky jiným způsobem než změnou měnového kursu či měnové politiky. To znamená především zvýšit pružnost trhu práce. Pokud je např. některá země postižena negativním šokem z důvodu specializace na určitý výrobek, po kterém klesá poptávka (viz např. krize ocelářského průmyslu na počátku 80. let, která postihla nadměrně Belgii), znamenalo by to pokles mezd a zaměstnanosti. V Evropě však může být podobné řešení politicky obtížně prosaditelné, a tudíž nepopulární. Druhou variantou je tudíž snížit dále výskyt podobných šoků. Jeden důvod, proč jsou země vystaveny odlišným šokům, je jejich odlišná struktura, viz např. zmíněná specializace Belgie na ocelářský průmysl. Tato odlišná struktura je výsledkem působení tržních sil a není v moci vlád ji ovlivňovat (pokud by nechtěly zavést nějakou formu centrálního plánování). Tento zdroj odlišných šoků zde tudíž zůstane, ačkoli samotná existence měnové unie může přispět k jeho omezení. Vlády zemí měnové unie ale mají možnost aktivně omezit jiný zdroj odlišných šoků, totiž fungování národních rozpočtových, mzdových, průmyslových a ostatních politik. Ekonomiky jsou často ovlivňovány šoky majícími původ právě v rozdílném provádění těchto politik a v rozdílném fungování institucí a trhů v jednotlivých zemích. Z tohoto důvodu prosazuje řada evropských politiků posun k ještě těsnější ekonomické a politické integraci v Evropě, jdoucí za rámec měnové unie. Podle nich je další harmonizace hospodářských politik, jakož i harmonizace fungování institucí a právního rámce v Evropě nezbytným krokem k zajištění lepšího fungování EMU. Je však nutné mít na paměti, že tento posun k ještě těsnější - politické - evropské integraci není logickým důsledkem dosažení integrace měnové. Je výsledkem vědomého rozhodnutí omezovat početnost odlišných šoků zasahujících země měnové unie, namísto rozhodnutí zvýšit schopnost zemí měnové unie se těmto šokům přizpůsobovat, což by vyžadovalo zásadní a politicky citlivé zvýšení pružnosti trhu práce. Zda se má Evropa skutečně ubírat tímto směrem, to není otázka pro technokraty či ekonomy. Odpověď na ni musí dát politici na základě široké a otevřené diskuse o budoucnosti evropské integrace.