Gruzínské víno začíná pronikat i do západní Evropy

Každý podzim vyčistí Georgi Gviniašvili obrovský 500litrový džbán, který přechovává ve sklepě, a pyšně ho naplní vlastnoručně vyrobeným vínem. Podobně jako mnoho dalších obyvatel vesnice Achašeni v úrodné východní Gruzii má 56letý Gviniašvili vlastní vinohrad a víno, které vyrobí, vydrží jeho rodině po celý rok. Gruzínské víno, které je na Západě málo známé navzdory tradici starší 2000 let, bylo v někdejším Sovětském svazu oceňováno jako nejlepší. "Tento vinohrad je jedinečný. Tyto hrozny nezrají na jiných místech, takže neexistují jiná vína jako toto," vysvětluje Gviniašvili při předvádění své úrody na zelených svazích kavkazského pohoří. V komunistických časech byly Gruzie a Moldavsko jedinými dodavateli vína na obrovský sovětský trh a pouze Gruzie každoročně prodala milióny lahví vína. Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 ale přinesl konkurenci z celého světa. Velké státní podniky, které všechno víno vykupovaly, zanikly a gruzínští pěstitelé museli začínat znova. Transformace vrátila gruzínské vinice o jedno století zpět. Rolníkům s malými pozemky o rozloze jednoho až dvou akrů se nezdály nízké ceny, které za jejich hrozny nabízely nově zprivatizované vinařské podniky, a začali produkovat vlastní víno. "Dávám přednost vlastní výrobě vína, které pak prodávám, spíše než abych přenechal svoji úrodu továrně za deset centů (necelé čtyři koruny) za kilo," říká Gviniašvili. Zemědělci pěstující hrozny odrůdy Saperavi a Kaberne mohou dostat až 18 korun za kilo, ale někteří považují i tuto cenu za příliš nízkou. Místní trh s domácím vínem ve skleněných džbáncích se ale rozvíjí, litr bílého se prodává za zhruba 18 korun a červené víno za 75 až 110 korun za litr. Víno hraje významnou roli při tradičních gruzínských oslavách, při kterých se pronášejí desítky přípitků, přičemž sklenice nebo obrovské rohy na víno se neustále dolévají. Rolníci v oblasti Kachetisaj na východě země dosud při výrobě vína zachovávají staré gruzínské postupy. "Katechtské víno je těžší, ale bohatší na kyseliny tříslové než vína evropského typu vyráběná v podnicích," míní Asmant Batiašvili, mikrobiolog v jednom z nejstarších vinařských podniků v Gruzii Tsinandali. "Vína evropského typu mají výraznější chuť a mohou být déle skladována." Francouzští vinaři, kteří přišli v 19. století do Gruzie jako první, aby tamním pěstitelům poradili, nechtěli dopustit rozpad kdysi velkého gruzínského vinařského sektoru na rodinné podniky a objevili se v Gruzii znovu. Počátkem 90. let minulého století založili společnost GWS pro výrobu gruzínského vína a lihovin, v níž má kontrolní podíl jedna z největších firem vyrábějících nápoje Pernod Ricards. GWS už prodává gruzínské víno v 25 zemích, jak v bývalých postsovětských republikách, kde mají spotřebitelé podobný vkus, tak na nových trzích v Británii a ve Spojených státech. "Britský trh je důležitý, protože slouží jako barometr úspěchu," soudí David Nelson z vedení GWS. "Když se daří v Británii, je firma mezinárodní. Z toho důvodu bychom chtěli svůj podíl na tomto trhu zvětšit." GWS nebyla spokojena s kvalitou místní úrody a proto na 300 hektarech vinic vysázela bohaté odrůdy červeného vína Mukuzani a Kindzmarauli. Asi 40 procent z pěti miliónu lahví vína je ročně prodáno v rámci bývalého SSSR, avšak vývoz na nové trhy roste. Cílem je prodávat na základě kvality, ne za levné ceny. Lahev gruzínského vína stojí v britských supermarketech 250-300 korun. Gruzínský vinařský průmysl má daleko do slávy sovětských časů, ale postupně opět vzrůstá. Podle oficiálních údajů představoval vývoz vína v loňském roce 8,6 miliónu dolarů, zatímco v roce předešlém 6,1 miliónu dolarů. Gruzínské víno je nyní druhou největší vývozní položkou po kovovém odpadu z nefunkčních sovětských továren. "Postupně kráčíme kupředu," tvrdí šéf vládního oddělení pro regulaci vinné produkce Važa Mamajašvili. "Stavíme nové a moderní podniky a děláme změny pro lepší budoucnost."