Perspektivy vědního oboru "Nauka o zemědělském podniku"

BULLETIN VÚZE

č. 16/2001 Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky

Perspektivy vědního oboru “Nauka o zemědělském podniku”

Obsah

Předmluva *

1 Předmět, náležitosti a adresáti výzkumu zemědělského podniku *

1.1 Vývoj předmětu *

1.2 Úkoly *

1.3 Adresáti *

2 Témata výzkumu a šíření znalostí *

2.1 Tradiční výzkumná témata s novými akcenty *

2.2 Novější témata *

3 Organizační otázky výzkumu *

Seznam literatury *

Předmluva

V posledním desetiletí se v EU rozvíjí velmi obšírná diskuse o změnách předmětu a zaměření výzkumu nauky o zemědělském podniku. Jde o desítky publikací německé agroekonomické literatury, všech novějších důležitých zemědělsko-ekonomických časopisů v anglickém jazyce a některých dalších vybraných statí, v naprosté většině z posledních tří let. Na tomto základě sepsal Prof. Dr. M. Köhne, profesor Ústavu agrární ekonomiky Univerzity Georga-Augusta v Göttingen rozsáhlý příspěvek “Perspektivy zemědělské podnikové nauky” a publikoval jej ve 4. čísle časopisu Agrarwirtschaft z roku 2001.

Pokusili jsme se na omezeném prostoru zachytit a uspořádat základní myšlenky tohoto příspěvku.

1 Předmět, náležitosti a adresáti výzkumu zemědělského podniku

Pojednání se dotýká výzkumu, který je vždy na začátku vědní discipliny a teprve na jeho základě probíhá výuka a další cesty šíření vědomostí.

1.1 Vývoj předmětu

Tradičním předmětem výzkumu zemědělského podniku a nauky o něm je zemědělský podnik. Odlišení zahradnictví není striktní, takže se často pojednává o obou oborech společně. V souvislosti s rodinnými farmami, které v Německu a většině zemí převažují, se do výzkumu zahrnují, pokud jsou pro daný problém důležité, i zemědělské domácnosti.

Až v 60. letech právě uplynulého století se pozorování rozšířilo od ekonomiky vlastního podniku k jeho různým rozlišovacím formám, (viz Wöhe, 2000). To znamená, že kromě ekonomiky výroby byly sledovány i vlastnické vztahy (pacht, cizí kapitál). Dále byly a jsou do výzkumu zahrnuty i další hospodářské činnosti zemědělského podnikatele (např. živnostenské podnikání, pronájem a propachtování). V této souvislosti stojí za pozornost, že v prvních tzv. “Zprávách o stavu zemědělství” ve druhé polovině 50. let převažovaly ukazatele úspěchů podniku, který byl chápán jako podnik bez dluhů a pachtu. Konkrétně se jednalo o ukazatele jako jsou hrubý důchod a čistý výnos. Teprve později pronikly do popředí při posuzování výnosové situace v zemědělství takové ukazatele jako je zisk a celkový příjem.

Od sjednocení Německa sehrávají významnější roli i různé právní formy zemědělských podniků. Během doby se výzkum rozšířil od jednotlivých podniků také na různé formy horizontální a vertikální spolupráce.

Vzhledem k narůstajícím vazbám mezi zemědělskou výrobou a prvními stupni odbytu byly do výzkumu šířeji zahrnuty i obchodní a zpracovatelské aktivity, spjaté se zemědělstvím. Totéž platí i pro dodavatelské podniky úzce související se zemědělstvím jako jsou producenti osiv a sadby a výrobci krmiv.

Teprve před několika málo lety se šířeji prosadil poznatek, že i podniky služeb pro zemědělství musí být výrazněji posuzovány podle ekonomických hledisek, z čehož návazně vyplývají i určité problémy. Zde je třeba poukázat zejména na poradenství, zemědělskou administrativu, nositele sociálního zabezpečení a nejrůznější sdružení. Příslušné výzkumy však zatím příliš nepokročily.

Konkretizace výzkumného předmětu představuje široký problém. Zdůrazňuje se však, že expanze do dalších oblastí jako jsou podniky potravinářského průmyslu a se zemědělstvím přímo nesouvisející dodavatelské podniky (např. podniky agrochemie nebo výrobci zemědělských strojů) je sotva na místě, protože jejich spojení se zemědělskými podniky je jen volné, kapacitně by se rovněž daly těžko zvládnout a konečně by se tím konkurovalo všeobecné nauce o podniku.

Kromě specifikace předmětu výzkumu zemědělských podniků podle věcných hledisek je třeba připomenout i zeměpisnou dimenzi. Zatím se výzkumy soustředily převážně na tuzemsko. Provádí se také stále více příslušných výzkumů v konkurenčních, transformujících se a rozvojových zemích. V tomto směru lze očekávat další výzkumnou expanzi.

Z toho, co zde bylo řečeno, vyplývá, že ústředním předmětem zemědělského podnikového výzkumu jsou jednotlivé podniky a jejich integrace a rovněž zemědělství blízké instituce. Na tomto základě se provádějí analýzy nejen na mikroúrovni, ale i na odvětvové a regionální úrovni. Touto vyšší úrovní agregace se podnikový výzkum blíží zpřízněným disciplínám, výzkumu agrárního trhu a zemědělské politice, tj. tématům, jež na sebe plynule navazují.

1.2 Úkoly

Výzkum zemědělského podniku plní věcné a metodické úkoly. Pokud jde o věcná hlediska, pojednává o podnikohospodářských a kromě toho zčásti i politicky relevantních okolnostech a vývojových trendech, porovnává je, vysvětluje, zčásti také (v měnících se rámcových podmínkách) stanovuje jejich prognózu a mnohdy z ní vyvozuje pro zainteresované činitele posudky a doporučení. Pro tyto výzkumy musí být přirozeně vyvinuty vhodné teoreticko metodické postupy a získány příslušné podkladové údaje. Zemědělský podnikový výzkum pracuje v daných souvislostech zpravidla jak empiricky (induktivně) tak deduktivně.

Metodické postupy jsou vypracovávány a ověřovány nejen v souvislosti s věcnými výpověďmi, ale také s nabídkou určitým adresátům jako pomoc při řešení jejich konkrétních problémů. Jako příklad lze uvést metody podnikové analýzy, podnikového plánování a metody oceňování (taxativní metody).

1.3 Adresáti

Do širokého okruhu zájemců o zemědělský podnikohospodářský výzkum je možno zahrnout:

· "vědeckou obec", tj. úzký svět expertů, tedy osob s podobnými výzkumnými zájmy;

· studující, neboť existuje těsná vazba mezi výzkumem a výukou. Přitom výraznou předností výuky o zemědělském podniku je skutečnost, že co do předmětu šetření se pracuje v těsné návaznosti na reálnou hospodářskou situaci;

· praktické zemědělce a jejich poradce (podnikové a daňové poradenství). Spojení s nimi je převážně navazováno formou příslušných zveřejnění; dále formou přednášek, seminářů k dalšímu vzdělávání a podobných akcí;

· k adresátům zemědělského podnikového výzkumu patří stále více i ti, kdo jsou činní v podnicích agrobyznysu úzce navazujících na zemědělství. K těm, kdo se zajímají o výsledky této výzkumné činnosti, patří dále představitelé agrobank a pojišťoven;

· významnou skupinu adresátů tvoří svazy, správy a mezinárodní organizace, které mají co činit se zemědělstvím;

· dílčím adresátem podnikohospodářských výzkumů jsou i představitelé agrárního soudnictví (judikatury). Odpovídající působení lze např. prokázat v oblasti práva týkajícího se náhrady škod, zvláštního zemědělského dědického a pachtovního práva;

· důležitou cílovou skupinou jsou rovněž politici zabývající se agrárně politickými otázkami v širších souvislostech;

· jak dokazuje nejnovější stanovisko k připravované nové orientaci zemědělské politiky, může být konečně adresátem těchto výzkumných aktivit i široká veřejnost.

Zemědělští ekonomové na podnikové úrovni stejně jako makroekonomové a specialisté na agrárně politické otázky zasahují svým působením, na rozdíl od vědeckých pracovníků a studujících, také do praktického hospodářského a politického života. Dnes požadovaná těsnější spolupráce mezi vědou a ekonomikou je v této disciplíně již dlouhodobou praxí. Nové poznatky jsou bezprostředně předávány adresátům. A naopak, prostřednictvím těsných kontaktů s hospodářským životem přicházejí nejrůznější podněty z hospodářské praxe do výzkumné oblasti.

2 Témata výzkumu a šíření znalostí

Témata výzkumu a šíření znalostí jsou velmi rozmanitá. Abychom je poněkud strukturovali, budeme dále rozlišovat mezi tradičními tématy s novými akcenty a novějšími tématy.

2.1 Tradiční výzkumná témata s novými akcenty

Závažným tradičním tématem výzkumu zemědělského podniku je popis, srovnání a vysvětlování různých forem zemědělského podnikání v Německu a ve světě. Předmětem výzkumu jsou vlastnické vztahy, pracovní poměry, formy organizace podniku, velikost podniku a jeho právní formy. Analýzy jsou zaměřeny na výzkum existujícího stavu, na objektivní určující faktory a zejména také na způsoby chování. Slouží jako základna k hodnocení a doporučení těm, jichž se týkají, a pro agrární politiku. Výzkumy slouží rovněž k porovnání mezinárodní konkurenceschopnosti (viz subkap. 3.2).

Příkladem příslušných výzkumů jsou nejrůznější publikace mnoha autorů zaměřené na relativní přednosti rodinných farem ve srovnání s jinými právními formami pracovního zařazení nebo srovnávací studie o zemědělství jako hlavní nebo vedlejší formě výdělečné činnosti. Tato šetření znamenají významnou pomoc i pro poradenskou činnost v jiných zemích (např. B. RUTHENBERG, 1971).

Jako druhou důležitou tematickou oblast je třeba uvést podnikové analýzy. Zahrnují účetnictví a jeho vyhodnocování, zúčtování hospodaření podnikových provozů a jejich částí a rovněž horizontální a vertikální srovnání.

Co se týče uspořádání a vyplňování ročních závěrek, postupovalo se v zemědělství po celá desetiletí specificky podle jednotlivých oborů a navíc na různých zúčtovacích místech rozdílně. Teprve od roku 1995 existuje závěrka, která je formou a obsahem přizpůsobena ostatní ekonomice (MANTHEY, 1995). Tato závěrka je závazná pro “Zprávu o stavu zemědělství” a jako podklad pro žádost o investiční podpory. Je využívána ve stále větším měřítku, protože svým uspořádáním napomáhá lepší srovnatelnosti ročních závěrek za zemědělství s jinými odvětvími. V tomto bodě by mělo zemědělství sledovat i další vývojové trendy v ekonomice. Pro podniky agrobyznysu jsou tyto závěrky ostatně závazné. V budoucnosti se pravděpodobně prosadí “Integrované účetní standardy” (International Accounting Standards, IAS). Ty pak bude nutno aplikovat do zemědělství i s přihlédnutím k některým specifickým zvláštnostem zemědělských podniků.

Závěrky podnikových provozů a jejich částí se rovněž trvale přizpůsobují všeobecným předpisům platným v celé ekonomice, opět s přihlédnutím k specifičnosti zemědělství (DLG, 2000). Kromě dosud preferovaných propočtů příspěvků na úhradu se uskutečňují i variantní propočty úplných nákladů a analýzy odměňování faktorů. Na vyhodnocení zkušeností resp. modifikací a na dalším rozšíření je třeba ještě pracovat.

Srovnání podniků a jednotlivých dílčích odvětví v rámci podniků jsou založena na již zmíněných nástrojích. K dalším úkolům patří mj. uspořádání obecně lépe odpovídající potřebám konzumentů, tj. specifičtější zaměření horizontálních srovnání na analyzovaný podnik a cílenější výběr dat až po benchmarking. V daném případě, stejně jako při plánovaném důraznějším propojení analýz minulého vývoje s budoucími očekáváními, by měly být ještě lépe využívány možnosti hromadného zpracování dat počítači.

Tradičně nejrozpracovanější dílčí oblastí výzkumu zemědělského podniku je podnikové plánování. Lze rozlišovat mezi následujícími vývojovými stupni:

· Až asi do roku 1960 šlo v první řadě o optimalizační postupy sloužící k utváření efektivní organizace zemědělských podniků. Jednalo a jedná se o úkol optimalizovat tzv. speciální intenzitu, zaměření výroby a strukturu nákladů. Poslední úkol se zprvu omezoval na provozní prostředky s krátkodobou životností (WOERMANN, 1954; WEINSCHENCK, 1964).

· Spolu s výraznějšími strukturální přeměnami v zemědělství se obdobných postupů začalo využívat při prosazování investic a způsobů financování jakož i komplexního rozvoje podniku. Pro tento účel byly rozpracovány jak jednoduché kalkulační metody, tak i složitější metody až po různé varianty lineárního programování (STEINHAUSER a kol., 1992; BRANDES a ODENING, 1992).

· Souběžně s nastíněnými trendy byla vyvíjena snaha počítat v rozhodovacích procesech výrazněji s faktorem rizika a nejistoty. Formální postupy se však převážně omezovaly na teoretickou oblast. V poslední době zaznamenáváme jistý pokrok v praktické aplikaci (ODENING a kol., 2000).

· Po sjednocení Německa začaly být řešeny i speciální problémy plánování zemědělských velkopodniků jako jsou volba vhodné právní formy, vnitřní organizace a odpovídajícího personálního managementu (DOLUSCHITZ, 1997; ODENING a kol., 2000).

· Problémy plánování podniků agrobyznysu byly zatím řešeny jen málo. Šlo o dílčí a sporadická šetření především speciálních institutů jako jsou Kielský ústav mléčného hospodářství a ústavy pro výzkum družstevnictví.

Metodické nástroje a aplikace podnikového plánování v zemědělství již dosáhly vysoké úrovně. Další vývoj by se měl ubírat následujícím směrem:

· Plánovací propočty je třeba ještě výrazněji propojit s účetnictvím orientovaným na výsledky z minulého období. V plánovacích propočtech musí být použity výkazy o výsledcích hospodaření, s nimiž se setkáváme i v účetnictví. Dále je na místě častější a intenzivnější porovnávání plánovacích propočtů s návaznými, skutečně realizovanými veličinami především proto, aby bylo možno se poučit z odchylek a z těchto odchylek vyvodit příslušné závěry pro příští předběžné kalkulace.

· Kromě tradičních periodických výkazů o hospodaření by se měly v širším rozsahu sledovat a zkoumat finanční toky v zemědělských podnicích. I zde je na místě propojení minulých a budoucích platebních toků. Tyto výpočty slouží především finančnímu plánování až po plánování příjmů a výdajů. Speciálně u zanikajících podniků zobrazují tyto výpočty vývoj platebních toků až do likvidace a pravděpodobný vývoj majetkových poměrů koncem sledovaného období podstatně lépe než běžné periodické účtování. Nezbytné jsou i prognostické výpočty finančních toků, mají-li být metodou diskontovaných výnosů určeny podnikové hodnoty pro rozhodování či jiné účely.

· Je třeba ještě důkladněji zvažovat rizika a nejistoty v běžných a především v dlouhodobých rozhodnutích. Vzhledem k daným vývojovým trendům v zemědělské politice narůstají cenová rizika a v souvislosti s prohlubující se specializací podniků i výrobní rizika. Tím se zvýrazňuje význam prevence vzniku rizik a překonávání rizikových situací. Důležitým dílčím opatřením je v této souvislosti pojištění. K novějším nástrojům patří pojištění proti poklesu výnosů v živočišné výrobě a v rostlinné výrobě víceúčelová pojištění proti rizikům. Jsou důležitá i proto, že v některých zemích jsou podmínkou k poskytování státních subvencí a jsou započítávány do zeleného boxu. Pojištění vyvolává problémy jak zemědělcům (analýzy účelnosti, srovnání různých variant), tak i pojišťovatelům (odhad rizik, stanovení prémií, víceleté plánování likvidit, zajištění pojišťovacího ústavu) (např. SKEES a kol., 1997; GOODWIN a KER, 1998; MAHUL, 1999; VERCAMMER a PANNELL, 2000).

· Vzhledem k těsnému propojení podniků agrobyznysu se zemědělskou výrobou je třeba hlouběji zkoumat ekonomickou stránkou rozvoje jednotlivých podniků agrobyznysu, blízkých zemědělství. Jsou vystaveny intenzívní konkurenci a musí průběžně přizpůsobovat svoji strukturu a vnitřní organizaci existujícím podmínkám na trhu.

Agrární oceňování jako dílčí oblast výzkumu zemědělského podniku má v Německu dlouholetou tradici (VON DER GOLTZ, 1903; AEREBOE, 1928; BUSCH, 1969). V posledních desetiletích byly do oceňování zavedeny moderní metody podnikové analýzy a podnikového plánování a pokud bylo třeba, byly vyvinuty i samostatné metody oceňování (KÖHNE, 2000). Potřeba dalšího výzkumu a vývoje je dána následujícími skutečnostmi:

· Praktická aplikace oceňovacích metod by měla více využívat možnosti výpočetní techniky.

· Stejně jako v rámci podnikového plánování je nutno i při oceňovacích metodách brát větší zřetel na nejistoty a rizika.

· I v budoucnosti se musí zemědělské oceňování přizpůsobovat dalšímu poznání v rámci obecné nauky o ekonomice podniku. Paralely spočívají především v oceňování nemovitostí a v oceňování podniku. V současné době je takovým momentem oceňování daň z příjmů.

Další významnou dílčí oblastí nauky o zemědělském podniku je stanovištní výzkum. Je zaměřen na rozmísťování výroby důležitých zemědělských výrobků v konkrétních teritoriích jako jsou Německo, evropský prostor nebo svět. Z popisů a důkladných rozborů pak lze usuzovat na konkurenceschopnost různých stanovišť a z těchto šetření jsou vyvozovány důsledky pro výrobce a agrární politiku. Do studií se dále zahrnují zpracovatelské /odbytové organizace (ISERMEYER a kol., 2000; ZIMMERMANN a kol., 2000). Dalšími s tím souvisejícími otázkami jsou optimální rozmístění a kapacity zpracovatelských podniků a obchodních skladů. Takto šířeji definovaný stanovištní výzkum nabyl v souvislosti s globalizací a výraznými strukturálními změnami v agrobyznysu většího významu a zaslouží si intenzivnější rozpracování.

Problémy dopravy mají v zemědělské prvovýrobě Německa zatím poměrně malý význam. Většinou jde jen o malé vzdálenosti k několika málo dodavatelům/odběratelům. Podnikový výzkum se proto dopravní problematikou zabýval jen málo.

Jinak je tomu v zemích s velkou rozlohou jako např. v USA, Kanadě nebo Austrálii. Avšak i v Německu roste význam dopravy v sektoru zemědělství. Jednou z příčin je pokračující koncentrace dodavatelských a odběratelských podniků, která zvětšuje vzdálenosti od nákupních a odbytových center. Otázky dopravy nabývají na významu rovněž přímými prodeji větších výrobců, např. při volbě optimálního uspořádání cest a termínů.

V Německu jsou otázky dopravy zvlášť důležité pro dodavatelské a odběratelské podniky spjaté se zemědělstvím. Souvisejí i se zmíněnými otázkami stanovišť. Jde mimo jiné o tyto problémy:

· Které formy dopravy (železniční, silniční, vodní, letecké) zvolit, především v mezinárodním obchodě?

· Co, kolik, kam a kdy je třeba dodat? Rovněž je třeba uvažovat kombinace výrobků a případné zpětné využití dopravních prostředků.

· Dodávky je třeba sladit s kapacitami skladů.

Používání elektronických medií je ve výzkumu zemědělských podniků rozšířeno již delší dobu k ukládání velkých množství dat (např. účetních výsledků), ke zpracování dat (např. podniková srovnání) a kalkulacím (např. lineární programování, simulace). V poslední době zaznamenává pokrok zejména aplikace tabulkových kalkulací u řady jednotlivých problémů a také simulace v souvislosti s riziky a nejistotami. Jak známo, otevírá internet rovněž nové možnosti získávání informací, prohloubení komunikačních možností (včetně elektronického přenosu dat k identifikaci nabídky atd.) a akcí na nákupních a odbytových trzích.

Permanentním výzkumným úkolem je analýza nových technologií. V zemědělství existovaly a dále stále existují biologické, technické a organizační inovace. Úkolem nauky o zemědělském podniku je jejich posuzování z hlediska praktické aplikace a zodpovězení otázek jako např.: Je (již) aplikace na místě a případně za jakých podnikových podmínek či jiných dalších předpokladů? Aktuálním příkladem jsou automatické systémy dojení. Výzkumy tohoto druhu mohou poskytnout i podněty pro pracovníky zaměřené na technické inovace resp. na další zlepšení.

Podnikový výzkum se může podílet i na posuzování důsledků techniky, např. pohybu nákladů a dopadů na důchody podniků, strukturální změny a konkurenceschopnost. Jako příklad z minulosti poslouží sledování využití bovinního somatropinu v produkci mléka (ISERMEYER a kol., 1988). V současné době a budoucnosti jde především o další biotechnická opatření až po genotechniku.

Výzkum zemědělského podniku musí zahrnovat i daně v sektoru zemědělství a jejich zkoumání. V zemědělské výrobě tradičně existuje řada různých speciálních daňových předpisů, zatímco v agrobyznysu tomu tak není. Tyto zvláštní regulace jsou postupně potlačovány (např. zčásti u daně z příjmu, v budoucnosti asi i u daně z obratu), ale stále ještě mnohé existují - jak v případě výše jmenovaných daní tak u daní z majetku. Nauka o zdanění zemědělských podniků je tedy nadále důležitou speciální oblastí všeobecné nauky o podnikových daních a řeší především následující úkoly:

· Ve vztahu k daňovému poplatníkovi: výklad předpisů, seznámení s důsledky a adaptacemi, zahrnování daní do rozhodování např. při výběru právní formy nebo v případě investic.

· Ve vztahu k daňové politice: Srovnání se zdaněním zemědělství v konkurenčních zemích včetně posouzení jejich vlivu na konkurenceschopnost, objasnění materiálních důsledků a reakcí na plánované nebo uskutečněné strukturální změny v sektoru, posuzování stávajících a plánovaných regulací ve světle dalších kritérií (věcná správnost, daňová správnost, administrativní zvládnutelnost), předkládání zdůvodněných návrhů na další legislativní posun.

Širokou sférou, jejíž význam silně vzrostl, je individuální podniková analýza opatření zemědělské politiky a speciálních legislativních opatření. Opatření zemědělské politiky se týkají zejména zásadních agrárně politických oblastí jako je tržní a důchodová politika, strukturální a sociální politika. Pokud jde o speciální legislativní opatření, lze např. připomenout připravenou novelizaci zákona o ochraně přírody, pachtovní právo nebo také zvláštní zemědělské dědické právo. Stejně jako v případě daňové politiky jsou i zde dva adresáti: výrobci a tvůrci agrární politiky. Rovněž úkoly, které je třeba zpracovat, jsou podobné:

· V případě zemědělců je třeba analyzovat: dopady přijímaných opatření na podnikovou úroveň, co možná optimální přizpůsobení, a to i se zřetelem k jiným rozhodnutím, jichž se ověřované opatření týká. Dále je třeba zkoumat účelnost využití speciálních nabídek jako jsou např. podpory za dobrovolné ponechání půdy v klidu, podpory extenzifikaci, smlouvy o ochraně přírody, investice do obnovitelných energií, podpory zacílené ke zvýšení pohody hospodářských zvířat a přechod na ekologické zemědělství.

Agrární politice mohou být nápomocné tyto metody: Posuzování stávajících nebo plánovaných opatření a na základě těchto analýz odvozování vhodných doporučení, zpravidla včetně alternativ. Při tom je třeba zajistit transparentnost z hlediska následujících kritérií: souladu s cílem, kompatibility s jinými cíli (např. ekologizace zemědělství versus mezinárodní konkurenceschopnost) a opatřeními, dopadů a reakcí na podnikové úrovni, nutnosti rozvoje zemědělství, důsledků přijatých opatření na sektor (např. strukturální změna, konkurence o nedostatkové faktory, rozdělení důchodů a sociální spravedlnost), v případě opatření, která ovlivňují výdaje i dopady na agrární rozpočet a případně i s ohledem na nákladově výnosovou relaci. Tento poslední aspekt vyústí do spolupráce s jinými disciplínami zemědělské ekonomiky.

Zkoumání agrárně politických opatření jako jsou daňová politika a právě zmíněné nejrůznější oblasti agrární a legislativní politiky i politiky životního prostředí, o níž budeme hovořit v další části, jsou úkoly, které se opakovaně vracejí. Legislativní a agrárně politická opatření totiž podléhají častým změnám v čase.

2.2 Novější témata

Novějšími tématy se rozumí ta, která jsou zpracovávána zhruba jedno, nejvýše dvě desetiletí, nebo se na nich případně zatím vůbec nepracuje.

Rozsáhlejší a četnější podnikohospodářské studie k ekologickému zemědělství existují asi deset let. Zpočátku byly v popředí zájmu otázky přeměny tradičního zemědělství na ekologické (např. SCHULZE , PALS, 1994; KÖHNE a KÖHN, 1998). Během doby byly zpracovávány i jednotlivé podnikohospodářské problémy, které se objevovaly především v odborných časopisech zaměřených na praxi. Od roku 1984 obsahuje podnikohospodářská hodnocení ve vztahu k ekologickému zemědělství i Zpráva o stavu zemědělství v SRN.

Podnikohospodářské analýzy a plánování v ekologickém zemědělství využívají stejných metod jako konvenční zemědělství. Věcně je ovšem třeba brát zřetel na rozdílné poměry, především na příslušné směrnice. Zejména při celopodnikovém plánování je třeba přihlížet k četným omezením. S dalším posilováním ekologického zemědělství budou podrobněji zpracovávány i příslušné otázky výroby a odbytu.

Podnikohospodářskými otázkami v souvislosti s biotechnologickými a genotechnickými opatřeními se zatím podnikový výzkum zabýval jen okrajově. Pro zemědělce je důležitá zejména hospodárnost ve srovnání s alternativami a jejich akceptace spotřebitelem. Ty, kteří obchodují s ekologickými produkty, zajímají pravděpodobné odbytové šance, výhledy odhadů hospodárnosti a případně různé varianty uspořádání. Z hlediska společnosti představují ekonomické přínosy analýzy výnosů a nákladů a hodnocení dalších důsledků.

Dílčí oblastí tohoto komplexu, které by měla být v Německu věnována větší pozornost, jsou podnikohospodářské otázky související s opatřeními veterinární medicíny. Větší kontroly, profylaxe a terapie je třeba posuzovat z ekonomického hlediska - případně s přihlédnutím k možným alternativám. Z podnikohospodářského hlediska jsou zajímavé rovněž interakce a substituce související s opatřeními odchovu, chovu a výkrmu hospodářských zvířat. Na těchto tématech se intenzívněji pracuje ve Wageningen (DISKHUIZEN a MORRIS, 1997) a rovněž v Rennes (MAHUL a GOHIN, 1999).

Kontroling jako systém podnikového řízenípřesahuje tradiční podnikové analýzy. V literatuře se setkáváme s různými definicemi. Kontroling se v podstatě skládá ze tří vzájemně propojených pilířů:

· Celkové analýzy podniků, jejich částí a vnitřních procesů. Tato analýza slouží k odhalování funkčnosti existujících nástrojů řízení a k získávání nezbytných podkladových dat.

· Získávání dalších interních a zejména externích podnikových dat a informací pro přípravu rozhodnutí.

· Plánování s návrhy rozhodnutí a pokud se realizují, návazné kontroly úspěšnosti přijatých opatření.

V rámci všeobecné nauky o ekonomice podniku existuje několik učebnic o tomto nástroji řízení (např. WEBER, 1999; KÜPPER, 1997), nicméně vývoj v dané oblasti pokračuje. Podle provedených šetření se zatím používají novější nástroje řízení v podnicích agrobysnysu blízkých zemědělství zatím jen málo. Ještě více to platí pro samotné zemědělské podniky. Pravděpodobně by některé nástroje bylo možné účelně využít v agrobyznysu a ve větších zemědělských podnicích. Chybí zatím odpovídající šetření, např. k analýzám silných a slabých stránek, k benchmarkingu a v současné době k intenzívně diskutované metodě “Balanced Score Card”. Výzkum v oblasti zemědělské podnikové ekonomiky by měl provést selekci nástrojů využívaných v rámci obecné nauky o ekonomice podniku z hlediska jejich využitelnosti v agrárním sektoru a napomáhat při využívání těchto nástrojů.

Nákupní a odbytová politika na úrovni podniku byla dříve v agrární sféře, na rozdíl od všeobecné ekonomiky, značně zanedbávanou oblastí. Zemědělci měli v těchto aktivitách jen malý individuální akční prostor. V důsledku toho byla i potřeba odpovídajícího výzkumu a navrhování příslušných doporučení malá. Ve dvou posledních desetiletích se situace postupně a zásadně změnila. Svědčí o tom i příslušný růst počtu vydávaných učebnic a četné články (např. HAMM, 1991; WAGNER, 2000). Řada dílčích otázek nemohla být do tohoto přehledu zahrnuta. V této oblasti budou nesporně v budoucnosti zapotřebí další práce, přičemž je celkem nepodstatné, budou-li zařazeny do oboru ekonomika podniku nebo nauka o trhu.

Formy horizontálního a vertikálního propojení podniků mohou sahat od poměrně volných smluvních dohod až po kapitálově provázané fúze. K podnikohospodářským úkolům v rámci horizontální kooperace patří popis a porovnání jejich forem a variant, specifické případové analýzy účelnosti se zvláštním zřetelem k alternativám, otázky implementace (např. zúčtovací ceny, rozdělení hospodářského výsledku) a konečně kontroly výsledku a návrhy ve směru dalšího rozvoje. Platí to nejen pro oblast zemědělství, ale i pro horizontální kooperaci mezi podniky agrobyznysu.

Vertikální kooperace má převážně formu smluvních dohod. Podle obecného mínění se v agrárním sektoru prosazuje potřeba výrazněji provázat fáze pořizování vstupů, výroby a odbytu. U jednotlivých zemědělských výrobků je tato potřeba užší provázanosti rozdílná. Velká je např. u masa a zeleniny. Naproti tomu je poměrně malá u takových výrobků jako jsou cukr nebo mléko. Pro nutné koordinační úkoly se ustálil pojem "Chain-management" (např. TRIENEKENS a ZUURBIER, 199; KING a PHUMPIU, 1996; DEN OUDEN a kol., 1996; VAN DUREN a SPARLING, 1998; GRIFFITH, 2000; MAU, 2000). Důležitými úkoly jsou koordinace výroby a odbytu (z hlediska zabezpečení kvality, množství a termínů), transparentnost a zpětná sledovatelnost dodávek, cenová tvorba na jednotlivých kooperačních stupních a protikladná úvaha o účelnosti dlouhodobějších smluvních vazeb na straně jedné a udržení konkurenceschopnosti na straně druhé. V těchto oblastech zatím chybí dostatek poznatků a praktických zkušeností s realizací. Je třeba zintenzívnit výzkum v teoretické i praktické oblasti (identifikace překážek, stimuly).

Ke spojování podniků je třeba ještě dodat, že v této oblasti (stejně jako v mnohé jiné dílčí oblasti podnikového výzkumu) je třeba, aby byly ekonomické výzkumy provázeny psychologickými a sociologickými analýzami.

Analýza mezinárodní konkurenceschopnosti zemědělských podniků a zemědělství blízkých podniků agrobyznysu je oblastí, které byla v posledních asi deseti letech věnována zvýšená pozornost. Vzhledem k probíhající globalizaci jsou tyto výzkumy mimořádně důležité jak pro podniky v Německu tak i v zemích, kterým má být poskytnuta rozvojová pomoc (transformující se a rozvojové země). Při široké paletě nabízených zemědělských výrobků, velkých regionálních rozdílech i v rámci jednotlivých zemí, značných změnách v časovém průběhu a při nákladném vyhledávání a zpracovávání dat a dalších informací se jedná o velmi obsáhlou látku. V dohledné době představuje důležité pole působnosti pro zemědělské podnikové ekonomy.

Podnikohospodářské výzkumy zkoumající případné důsledky klimatických změn na zemědělskou výrobu semohou jevit na první pohled značně futuristicky. V mezinárodních časopisech z oboru ekonomiky zemědělství však již nacházíme řadu článků na toto téma. Pojednávají např. o klimaticky extrémnějších, resp. méně jistých oblastech Země (MJELDE a kol., 1998; PODBURY a kol., 1998; CLARK a kol., 2000). V SRN má sledování těchto problémů menší prioritu a nejsou ani příliš zkoumány.

Oblastí, která v poslední době nabyla velmi na významu, je podnikohospodářská ekonomika životního prostředí (např. WAGNER, 1997; MATTEN a WAGNER, 1999; ENDRES, 2000). Je třeba ji odlišit od národohospodářsky pojaté ekonomiky životního prostředí a politiky životního prostředí, přičemž mezi nimi přirozeně existují těsné souvislosti a vazby.

Na úrovni podniků je třeba vyřešit následující úkoly:

· Analýzy vztahující se k životnímu prostředí. Je třeba zkoumat stav a vývoj poměrů relevantních pro životní prostředí, např. emise, půdní erozi a rozmanitost druhů. Dále je třeba sledovat náklady a účinky prováděných opatření. Oboje předpokládá získání ekologických dat, přičemž je třeba přihlížet i k případným vazbám mezi ekologickým a ekonomickým účetnictvím. Z metodického hlediska je třeba stanovit vhodné ekologické ukazatele a analyzovat jejich váhu a případně dospět k agregacím, aby se mohla provádět srovnání ekologických poměrů v podnicích.

· Ekologické aspekty je třeba zahrnout do managementu, např. při nákupu vstupů, uspořádání výrobních postupů a při odbytu.

· Dále je třeba zahrnout do podnikových směrnic ekologická zadání a zkoumat, jaké jsou možnosti přizpůsobení těmto úkolům.

· Konečně je třeba zajistit dokumentaci analýz a opatření souvisejících se životním prostředím.

Vždy je třeba přihlížet k vazbám mezi ekologickými a podnikohospodářskými aspekty. U podnikového výzkumu nejde o nic nového, protože se musel vždy opírat o výrobně technické a přírodovědní základy.

Mnohé úkoly čekají na řešení v oblasti politiky životního prostředí:

· Ústředním úkolem je zkoumání dopadů přijímaných opatření politiky životního prostředí na podnikovou úroveň. Jde přitom jak o již provedená tak o plánovaná opatření. K důležitým dílčím aspektům patří stav praktické realizace, adaptace v podnicích, ekologický úspěch, důsledky pro hospodárnost a konkurenceschopnost podniků jakož i dopad na rozvoj podniků a celého sektoru.

· Podnikový výzkum takto přispívá k hodnocení přijímaných opatření politiky životního prostředí a alternativ jejího formování, jako jsou např. ekologické daně a/nebo hmotné podněty směřující k ekologickému chování.

· V rámci kooperativní ochrany životního prostředí může podnikový výzkum přispívat k využívání smluvních řešení, např. v ochraně přírody.

· Jako u většiny témat, je i zde třeba jednak zkoumat praktické otázky, jednak dále rozvíjet metodické nástroje.

V budoucnosti se zvýší potřeba podnikohospodářského výzkumu zaměřeného na zemědělský institucionální výzkum, protože instituce jako poradenské sítě, svazy a správy budou vystaveny intenzivnějším strukturálním změnám. K důležitým úkolům podnikového výzkumu v této oblasti patří analýzy efektivnosti, vypracování a srovnávání možných směrů rozvoje, dále vnitřní uspořádání institucí a jejich financování.

Podobné úkoly je třeba rozpracovat i při hodnocení (oceňování) podnikového výzkumu. Z rozboru zahraniční literatury vyplývá, že tato hodnocení jsou ve světě prováděna častěji než v SRN (např. GARDNER, 1997; PERRY, 1998; ALSTON a kol., 2000).

3 Organizační otázky výzkumu

K organizačním aspektům výzkumu patří především zformulování a zodpovězení následujících dvou otázek:

a) Je nauka o zemědělském podniku jako sektorová nauka vůbec ještě opodstatněná a nebo by měla být začleněna do obecné nauky o ekonomice podniku?

Pro řešení tohoto druhu hovoří následující hlediska: Některé dřívější specifické zvláštnosti nauky o zemědělském podniku byly postupně přizpůsobeny obecné nauce o podniku. Jde např. o většinu plánovacích metod, účetnictví a zčásti i o zdanění.

Proti tomuto řešení lze uvést několik závažnějších důvodů:

· Ve všeobecné nauce o ekonomice podniku bylo v nedávné minulosti vyvinuto několik speciálních sektorových nauk o podniku. Tradičně existovala např. nauka o bankovním podniku, nauka o průmyslovém podniku a nauka o obchodním podniku. Novější sektorové nauky o podniku vznikly např. pro pojišťovny, energetické hospodářství, stavebnictví, zdravotnictví a elektronický obchod. Odvětvová nauka o podniku v zemědělství je v tomto směru moderní. Má to i věcné důvody. Podnikohospodářské nauky nezůstávají jen na akademické úrovni, ale stále více přispívají k řešení problémů relevantních pro praxi. Proto by ntegrace nauky o zemědělském podniku do obecné nauky o podniku představovala krok zpět.

· Podnikohospodářské otázky ve sféře zemědělství se dají věcně správně interpretovat jedině se zřetelem k biologickým a technickým souvislostem. Obecná nauka o podniku by to ztěží umožnila, protože by chyběla potřebná úroveň znalostí.

· Po uvedení argumentů ve prospěch samostatné nauky o zemědělském podniku zbývá ovšem ještě otázka, zda by neměly být do všeobecné nauky o podniku přeneseny alespoň teoretické aspekty, např. plánovací metody nebo účetnictví. Ale i to by bylo méně dobré nebo dokonce špatné řešení. I vzdělávací akce tohoto druhu by měly mít těsný vztah k objektům (v tomto případě zemědělským podnikům a podnikům agrobyznysu). Jak víme, práce s odpovídajícími příklady podporuje motivaci, chápání metodických nástrojů a jejich pozdější správnou aplikaci.

Jako výsledek těchto úvah zjišťujeme, že nauka o zemědělském podniku jako odvětvová nauka o podniku by měla být nadále zachována a neměla by tedy být začleněna do obecné nauky o podniku.

b) Mělo by i nadále existovat rozdělení na teoretickou a aplikovanou nauku o podniku?

Fakticky existovalo dosud toto rozdělení jen částečně, protože se teoretická nauka o podniku zabývala především teoriemi a metodami tvorby rozhodování. U dílčích disciplín, jako je např. individuální hospodářské účetnictví, oceňování, aplikace výpočetní techniky apod. toto dělení neexistovalo. Podle názoru autora by se mělo tradiční dělení na teoretickou a aplikovanou nauku o zemědělském podniku zrušit. Správnější by bylo dělení podle věcných hledisek na dílčí podoblasti a spojování teorie s praxí. Je tomu tak v obecné nauce o ekonomice podniku na ekonomických fakultách v Německu. Příkladem dílčích podoblastí a příslušných kateder jsou účetnictví a controlling, podnikové plánování, nauka o podnikových daních a audit, podniková ekonomika životního prostředí a personální otázky.

Ve zbývající části příspěvku se autor poměrně podrobně zabývá výukou předmětu nauka o zemědělském podniku, jejími změnami a zařazením. Případný zájemce o tyto názory se s nimi může seznámit v originálu statě.

Seznam literatury

Aereboe, F. (1928): Die Beurteilung von Landgütern und Grundstücken. 2. Auflage, Hamburg und Berlin.

Alston, J. M.; Marra, M. C.; Pardey, P.G. and Wyatt, T. J. (2000): Research returns redux: a meta-analysis of the returns to agricultural R&D. The Australian Journal of Agricultural and Resource Economics, s. 185-215.

Arbeitskreis “Externe Unternehmungsrechnung” der Schmalenbach - Gesellschaft (2000): 10 Thesen zur Zukunft der Rechnungslegung. Frankfurter Allgemeine Zeitung , 25. 9. 2000, s. 32.

Brandes, W.; Odening, M. (1992): Investition, Finanzierung und Wachstum in der Landwirtschaft. Stuttgart.

Busch, W. (1969): Taxationslehre für Landwirtschaft und Gartenbau. Hamburg und Berlin.

Clark, J. S.; Yiridoe, E. K.; Burns, N. D.; Astatkie, T. (2000): Regional Climate Change: Trend Analysis of Temperature and Precipitaion Series at Selected Canadiean Sites. Canadian Journal of Agricultural Economics, s. 27-38.

Deutsche Landwirtschaftsgesellschaft (DLG) (2000): Die neue Betriebszweigabrechnung - der Leitfaden für Beratung und Praxis. Frankfurt am Main.

Dijkhuizen, A.A.; Morris, R.S. (1997): Animal health economics: principles and applications. University of Sydney, Australia.

Doluschitz, R. (1997): Unternehmensführung in der Landwirtschaft. Stuttgart.

Duren, E. Van; Sparling, D. (1998): Supply Chain management and the Canadian Agri-food Sector. Canadian Journal of Agricultural Economics, s. 479-489.

Ender, A. (2000): Umweltökonomie. 2. Auflage, Stuttgart.

Gardner, B.L. (1997): Measuring the Benefits of Agricultural Economics Research: Discussion. American Journal of Agricultural Economics, s. 1551-1553.

Goltz, T. von der (1903): Landwirtschaftliche Taxationslehre. 3. Auflage, Hamburg und Berlin.

Goodwin, B. K.; Ker, A.P. (1998): Nonparametric Estimation of Crop Yield Distributions: Implications for Rating Group-Risk Insurance Contracts. American Journal of Agricultural Economics, s. 139-153.

Griffith, G. (2000): Competition in the food marketing chain. The Australian Journal of Agricultural Economics, s. 333-367.

Hamm, U. (1991): Landwirtschaftliches Marketing: Grundlagen des Marketing für landwirtschaftliche Unternehmen. Stuttgart.

Horváth, T. P. (1998): Controlling. 7. Auflage, München.

Isermeyer, F.; Deblitz, C.; de Haen, H.; Nieberg, H.; Zimmer, Y. (1988): BST - Technologie, Zusammenhänge und Folgen, insbesondere ökonomische, agrarstrukturelle, soziale und ökologische Folgen. Gutachten im Auftrage der Enquette-Komission “Technikfolgenabschätzung” des Deutschen Bundestages. Götttingen.

Isermeyer, F.; Riedel, J.; Öller, C. (2000): Analyse der internationalen Wettbewerbsfähigkeit mit Hilfe des IFCN, dargestellet am Beispiel der Weizen- und Zuckerproduktion. Schriften der Gesellschaft für Wirtschafts- und Sozialwissenschaften des Landbaues e. V., Bd. 36, s. 101-108.

Köhne, M. (2000): Landwirtscahftliche Taxationslehre. 3. Auflage, Berlin.

Köhne, M.; Köhn, O. (1998): Betriebsumstellung auf ökologischen Landbau - Auswirkungen der EU-Förderung in den neuen Bundesländern. Berichte über Landwirtschaft, s. 329-365.

Küpper, H.U. (1997): Controlling. 2. Auflage, Stuttgart.

Mahul, O. (1999): Optimum Area Yield Crop Insurance. American Journal of Agricultural Economics, s. 75-82.

Mahul, O.; Gohin, A. (1999): Irreversible decision making in contagious animal disease control under uncertainty: an illustration using FMD in Brittany. European Review of Agricultural Economics, s. 39-58.

Manthey, R. (1995): Der neue BML-Jahresabschluß - Grundlagen, Kurzdarstellung, Hintergründe. 2. Auflage, St. Augustin.

Matten, D.; Wagner, G.R. (1999): Zur institutionenökonomischen Fundierung der Betreibswirtschaftlichen Umweltökonomie. Zeitschrift für Umweltpolitik und Umweltrecht., s. 471-506.

Mau, M. (2000): Supply Chain Management: Realisierung von Wertschöpfungspotentialen durch ECR-Kooperation zwischen mittelständischer Industrie und Handel im Lebensmittelsektor. Frankfurt am Main.

Mjelde, J.W.; Hill, H. S. J., Griffiths, J. F. (1998): A Review of Current Evidence on Climate Forecasts and their Effects in Agriculture. American Journal of Agricultural Economics, s. 1089-1095.

Odening, M.; Bokelmann, W.; Balmann, A.; Hirschauer, N. (2000): Agrarmanagement: Landwirtschaft, Gartenbau. Stuttgart.

Ouden, M. Den; Dijkhuizen, A. A.; Huirne, R.B.M.; Zuurbier, P.J.P. (1996): Vertical Cooperation in Agricultural production Marketing Chains, with Special Reference to Product Differentiation in Pork. Agribusiness - An international Journal, s. 277-290.

Perry, G. M. (1998): On Training PhDs in Economics: What Can Economics Programs Learn from Those in Agricultural Economics? American Journal of Agricultural Economics, s. 608-615

Podbury, T.; Sheales, T. C.; Hussain, I.; .Fisher, B.S. (1998): Use of El Niňo Climate Forecasts in Australia. American Journal of Agricultural Economics, s. 1096-1101.

Ruthenberg, H. (1971): Farming systems in the tropics. Oxford.

Schulze Pals, L. (1994): Ökonomische Analyse der Umstellung auf ökolgische Landbau: Eine Empirische Untersuchung des Umstellungsverlaufes im Rahmen des EG-Extensivierungsprogramms. Münster.

Skees, J. R.; Black, J. R.; Barnett, B. J. (1997): Designing and Rating an Area Yield Crop Insurance Contract. American Journal of Agricultural Economics, s. 430-438.

Steinhauser, H.; Langbehn, C.; Peters, U. (1992): Einführung in die landwirtschaftliche Betriebslehre. Allgemeiner Teil. 5. Auflage, Stuttgart.

Vercammen, J.; Pannell, D. J. (2000): The Economics of Crop Hail Insurance. Canadian Journal of Agricultural Economiics, s. 87-98.

Trienekens, J. H.; Zuurbier, P.J.P. (1996): Proceeding of the 2nd International Conference on Chain Management in Agri- and Food Business. Wageningen.

Wagner, G. R. (1997): Betreibswirtschaftliche Umweltökonomie. Stuttgart.

Wagner, P. (2000): Marketing in der Agrar- und Ernährungswirtscahft. Stuttgart.

Weber, J. (1999): Einführung in das Controlling. 8. Auflage, Stuttgart.

Weinschenck, G. (1964): Die optimale Organisation des landwirtscahftlichen Betreibes. Hamburg und Berlin.

Wöhe, G. (2000): Einführung in die allgemeine Betriebswirtschaftslehre. 20. Auflage, München.

Zimmermann, B. Wieser; H., Zeddies, J. (2000): Internationale Wettbewerbsfähigkeit der Zuckererzeugung - komparative Kostenunterschiede und Wetttbewerbsverzerrungen. Schriften der Gesellschaft für Wirtschafts- und Sozialwissenschaften des Landbaues e. V., Bd. 36, s. 109-116.