Vše mohlo být jinak při jiném pojetí transformace

Proč česká ekonomika ještě nedosáhla své výkonnosti z roku 1989?

Milan Zelený

Výše hrubého národního produktu (HNP) v ČR zůstává po deseti letech “pod čarou” roku 1989. Výroba nepřesáhla úroveň uvedeného roku: Statisticky jde o jednu z nejhorších ekonomických »transformací« - s výjimkou Ruska.

Vezmeme-li rok 1989 za nulu, český HNP spadl zhruba o 13 procent pouhé čtyři roky »po sametu«. Po deseti letech stagnuje i nadále »pod čarou«. Mezitím Polsko je téměř 30 procenty a Maďarsko 6 procenty nad startovní čarou roku 1989. Průměr západoevropských vyvinutých ekonomik ve stejném období dosáhl až 40 % nárůstu. Propastný rozdíl mezi výkonnými a stagnujícími ekonomikami Evropy se za poslední desetiletí výrazně prohloubil. Jak se to mohlo stát?

Hlavně: HNP vzniká na podniku. Bez tvrdé restrukturalizace a reengineeringu české podnikové sféry, bez vzdělání manažerů a bez zájmu zaměstnanců to nepůjde. Dále, HNP se tvoří v regionech, nejen v Praze. Regionální ekonomika je základem ekonomického růstu: Spolupráce podniků a regionů je dlouhodobou strategií úspěšných evropských ekonomik.

Vše mohlo být jinak. ČR neměla sebemenší potřebu kupónové privatizace, odkládání komerčního zákonodárství a přímo »trestání« malých a středních podniků. Neměla potřebu rozprodat své nejlepší podniky a karikovat tržní hospodářství. Nemuselo se krást - kdyby podniky někomu patřily. Západní Německo a Japonsko zaznamenaly po 2. světové válce trvalý růst - po předchozím zničení všeho kapitálu. V ČR většina kapitálu zůstala, ale chyběly znalosti a schopnosti.

Profesor Švejnar (University of Michigan) tvrdí, že důvodem byl nedostatek silného legálního a regulačního systému institucí. To je jistě pravda, ale ne celá. Šoková terapie a kupónová privatizace mohly plně fungovat pouze v extralegální sféře populárních “Kožených”. Dlužníci měli právo kontroly, banky finančně sponzorovaly ztrátu a úpadek, »špinavé peníze« byl neznámý pojem. Tehdejší “reformátoři" se vysmívali varování, že zásahy, které do ekonomiky vnášejí, jsou nezvratné, nedají se napravit. Odpovídali: »To je přesně, co chceme: Aby to bylo nezvratné, aby se komunismus již nevrátil.« Jaká to logika? Kde se komunismus vrátil? V které zemi má sebemenší naději na návrat? Proces transformace k tržnímu hospodářství v demokracii ve východní Evropě neskončil. Skončí úspěšně?

Co dělat?

Výchozí makroekonomická fáze (1990 až 1994) hospodářské transformace nevedla k ničemu žádoucímu v podnikové mikrosféře. Politicko-hospodářské přerozdělování a ignorování tvorby hodnot nových je neodpustitelné. Nedošlo k žádoucí restrukturalizaci domácích podniků, ať již státních, kupónově akciových, či soukromých. Závažnější fáze mikroekonomické transformace měla nastat již v letech 1994 - 1995. Šlo o to soustředit se na tvorbu nových hodnot, omezit centrálnědirektivní byrokracii, podpořit regionalismus a povzbudit zanedbané podnikové sféry. Volání po »urychleném dokončení transformace« bylo sebevražedné. Podniková restrukturalizace v podmínkách ČR musí integrovat nástup horizontální organizace v podnikové sféře vyspělých zemí. Místo tradičních příkazových hierarchií řízení je nutno zavádět autonomní sebeřídící týmy, organizované podle principů vnitropodnikového trhu. České podniky ještě mají jedinečnou příležitost, aby své restrukturalizační procesy a projekty harmonizovaly přímo s nejnovějšími světovými trendy.

Podniková restrukturalizace tržního typu nevznikne samovolně. Vláda i podniky musí ve strategickém partnerství »povzbudit« restrukturalizační proces pomocí provázané škály stimulačních, daňových, vzdělávacích a informačních mechanismů. Je třeba obnovit aktivní atmosféru všenárodního úsilí o konkurenceschopnou budoucnost ČR ve středoevropském i globálním podnikovém prostoru. Vyjádření nedůvěry makroekonomickým byrokratům a vyjádření podpory sebevědomé akci mikroekonomicky zaměřených podnikových odborníků představuje nutný krok k hospodářsko-společenské obnově. Potřebná je reorientace v přístupu k hospodářské transformaci, ke stimulaci tvůrčích procesů zdola. Podniková sféra sama, svojí cílenou a nezávislou restrukturalizací, musí definovat podmínky i opatření, musí dojít ke změně transformační fáze »shora« na fázi »zdola«. Parlament a vláda by měly demonstrovat podporu podnikové sféře ve vytváření konkurenceschopné České republiky.

Současně musí probíhat informační a vzdělávací kampaň zaměřená na veřejnost: Co se stalo, proč nedošlo k výraznějšímu ekonomickému oživení, jaké jsou rozdíly mezi makro- a mikroekonomickým pojetím transformace. Prosadit plnou podporu podnikům, podnikovým sdružením, neziskovým nadacím a konzultačním činnostem zaměřeným na zvyšování produktivity, kvality a konknrenceschopnosti podnikové sféry, získávání respektu na světových trzích spolehlivým prodejem výrobků a služeb, to je to, oč běží.

Nároky restrukturalizace

Horizontální struktury vnitropodnikového trhu vyžadují plné zapojení zaměstnanců a manažerů nejen do operačních a řídicích, ale i do vlastnicko-zodpovědnostních rozměrů podnikového úsilí. Moderní horizontální organizace nemohou být plně funkční za podmínek tradičního příkazového rozhodování managementu a arbitrárního chování externě-kupónových “akcionářů”. Restrukturalizační projekty mohou úspěšně provádět pouze kapitalizované skupiny podnikových »insiderů«, nikoliv rozptýlení a pasivní dikové, nekompetentní fondy, byrokratický stát či jiná dekrety ustanovená seskupení podnikových »outsiderů«. Kupónová »privatizace« nebyla privatizací, protože nevedla ke vzniku soukromých vlastnických skupin podnikových »insiderů«, bez nichž je žádoucí restrukturalizace vyloučená. Šlo o přerozdělování existujících státních majetků mezi voliče - tedy o krok čistě populistický bez hlubšího ekonomického významu. Rozptýlení vlastnictví významně oddálilo soustředění na vytváření nového bohatství a zaměstnalo většinu populace naivním handrkováním se o »bohatství« již existující. Po kupónovém “vlastnictví” je nutná jeho skutečná privatizace. Dikové by mohli své akcie prodat vnitropodnikovým týmům, a tak stimulovat potřebnou rekoncentraci kapitálu. Stát by měl organizovat úvěrovaný nákup podniků národními kapitalisty, týmy podnikových »insiderů«. Splácení podnikových úvěrů by mělo být realizovatelné cestou dlouhodobě zvýšené výkonnosti a ne skrze krátkodobé zadlužení a likvidaci podnikových aktiv.

Sedm kroků k horizontu

Realizace projektů podnikových restrukturalizací spočívá v sedmi krocích přechodu na horizontální organizaci: Orientace na procesy místo na tradiční funkce a oddělení; Eliminace činností, které nepřidávají hodnotu; Ustanovení sebeřídicích týmů; Integrace zákazníka do procesu; Zákazník, nikoli akcionář, je hnacím motorem procesu; Týmový systém odměn na základě přidané hodnoty; »Otevření« organizací: zaměstnanci do přímého kontaktu se zákazníky a dodavateli; Plná informatizace podniku: Volný trh je závislý na volně dostupných informacích jak v celém hospodářství, tak i uvnitř podniku.

Tvorba přidané hodnoty je základní mírou výkonu vně i uvnitř podniku. Znalosti a vědomosti jsou výchozí a primární formou kapitálu, jako kdysi u Bati či dnes v USA. Tím se zamezí dalšímu skluzu k nekvalifikovaným montážím a poskytování levných služeb. ČR se musí opět stát zemí vysoké přidané hodnoty, ne pouze levné pracovní síly. Standard Tomáše Bati: »To nejlepší na světě nám úplně stačí,« je vhodnou, dlouhodobou vizí i v dnešní podnikatelské sféře. Sítě spolupráce malých a středních podniků a sítě spolupráce velkých podniků a síťové řízení podniků povedou ke snížení nezaměstnanosti, zvýšení produktivity a konkurenceschopnosti, k posílení regionálních ekonomik.

Autor je profesor Fordhamovy univerzity v New Yorku