Libanonské zemědělství decimované zvenčí i zevnitř

Úrodné libanonské údolí Bikáa, roh hojnosti někdejšího římského impéria, je dnes jednou z nejchudších oblastí Libanonu. Libanonští zákazníci si pochutnávají na levných syrských meruňkách, jordánských rajčatech a egyptských bramborách, zatímco životní úroveň pěstitelů z údolí Bikáa nezadržitelně klesá a poptávka po jejich úrodě doma nepřestává klesat, píše agentura Reuters. Asad Amház stejně jako mnoho dalších zemědělců z vesnice Mukrak ve východním Libanonu, přestal obdělávat svá pole a propadl se do nejhorší bídy. Meruňky a další plodiny musel vyhazovat nebo jimi krmil dobytek, protože nebyl schopen konkurovat zboží ze Sýrie dováženému legálně i na černo. Dnes si Amház topí dřevem z pokácených meruněk a třešní. Vchází se k němu rozbitými dveřmi zakrytými cáry látky. Nemocná manželka spí na tenké matraci a děti pobíhají po vesnici bosé. "Abych uživil děti, snažím se dělat cokoli. Ze všeho nejraději mám ale půdu. Pracovní trh je tu bohužel přesycen dělníky ze Sýrie. Seženu práci tak na dva dny v měsíci," říká Ahmáz sedící s rodinou na studené podlaze nad miskou fazolí se špekem. Sýrie ovládá libanonskou politiku a ti nejloajálnější jsou členy libanonské vlády. Oba státy podepsaly dohodu o volném obchodu, která až na 21 plodin zakazuje proclívat zemědělské produkty. Do roku 2004 mají být cla zrušena úplně. Podél 222 kilometrů dlouhé hranice kvete černý obchod. Do Libanonu bez omezení proudí Syřané, kteří přijímají práci, již Libanonci odmítnou. Nepotřebují pracovní povolení a jejich mzdy nejsou daněny. Libanon podepsal dohody, které povolují dovoz v určitých ročních obdobích, i s jinými arabskými státy. Zemědělci však vědí, že jejich hlavním konkurentem je socialistická Sýrie, která dotuje vlastní zemědělství a vytváří administrativní překážky na dovoz libanonských plodin. Libanonští zemědělci jsou nespokojeni čím dál víc. V lednu uspořádali na protest proti zvýhodňování syrských produktů demonstraci - vyklopili úrodu na ulice a zatarasili dálnici spojující Sýrii a Libanon. "Tento stát v zemědělství nemá žádnou koncepci. Dovoluje import zahraniční produkce v době, kdy vrcholí sklizeň doma," říká dodavatel hnojiv a postřiků Rajan Hajdar. I on má problémy, protože domácí farmáři nemají peníze, aby si jeho zboží kupovali. V údolí Bikáa bydlí asi půl miliónu lidí a 80 procent z nich jsou zemědělci. Pochází odtud osm procent libanonského hrubého domácího produktu. Lepší časy zde panovaly za občanské války, v letech 1975 - 1980, kdy se tu pěstovaly suroviny na výrobu opia a hašiše - mák a konopí. Především díky tlaku USA vláda tyto plantáže zlikvidovala. Jenomže nikdo pak lidem příjmy z drog nenahradil. Na rozvoj libanonského zemědělského venkova a jeho přeměnu by bylo potřeba 300 miliónů dolarů. Zatím se mu dostalo směšných 4,2 miliónu, podotýká Muhammad Fargání, který vede program OSN na rozvoj venkova. "Libanon získal na rozvoj významné mezinárodní půjčky, ale kvůli neschopnosti vlády nebyly nikdy využity. Vláda si to musí přiznat a věnovat se tomuto odvětví," říká Fargání. Ministr zemědělství Alí Abdalláh o zhoršující se situaci v údolí Bikáa dobře ví. Připisuje ji zahraničním vládám, které údajně nesplnily sliby a neposkytly za zrušené příjmy z drog kompenzace. Odborná zpráva o situaci libanonské ekonomiky špatnou zemědělskou politiku připisuje vládě, která údajně selhala, protože neposkytla zemědělcům odborné přeškolení a začala dotovat nevýhodné plodiny, jako například tabák. "Jakmile vláda zasáhne, činí tak neúčinně, náhodně a mylně," píše se ve zprávě. Účinnější by prý bylo, kdyby vláda zemědělce povzbuzovala k pěstování výnosnějších plodin, jako je třeba mango, a prosadila zákony zakazující na zemědělské půdě stavět. "Selhání libanonského zemědělství je bez pochyb ovlivněno faktory, jež se vymykají kontrole zemědělců," končí zpráva.